-->Příběhy

Gympl sloh:D

13. dubna 2009 v 17:54 | Anuška:-*
Můj sloh...o gymplu... Je to o nicem ale chtela sem se s vama podelit o muj neuveritelny talent:D

Stojí zády opřená o zeď. Vystrašeně se rozhlíží. Už jde. Přichází. Neslyší jeho kroky, přesto vidí jeho nejasný obrys. Už je tak blízko! Dívá se do jeho šílených očí. "Kdo jsi?" křičí na něho zoufale. Hlas se jí třese. Vidí svou jedinou naději v tom, že se jí podaří zjistit kde bere sílu. A zároveň si přeje přijít té záhadě na kloub. Jeho jasné oči na chvíli zmizí, jak je zakreje víčky. Pak se zase objeví. Dál ji sledují tím hrůzným pohledem. "Proč tu jsi?" snaží se zjisit alespoň něco. "Nenašel jsem co jsem hledal. Vlastně jsem ani nevěděl co hledám. Teď to vím! A je to tak blízko..." nečekala odpověď. Natožpak tak podivnou. Jeho hlas zněl docela mile. Avšak smutně. Byl to hlas mladého člověka, který ztratil důvod žít. Až na tu poslední větu...tu pronesl s krvelačností tak silnou, že jí po zádech přeběhl mráz. Vycenil zuby. "Co ode mě chceš?" - "To, co mi ONA odmítla dát. Odmítla vložit své srdce do mých dlaní, přestože to mé patřilo jen jí. Chci tvé srdce!" To slovo ONA řekl s takovou něhou. Ale i nenávistí. Hrudník se jí zvedá a klesá, jak zhluboka dýchá. Pomalu ustupuje. Dostává se ke dveřím třídy. Dívají se na sebe. On nevidí náznak naděje v jejích očích. Je to tak dlouho co naposledy zkoumal touhy a zklamání lidí. Proto snad si nevšímá jejího tichého ústupu, dokud ona nezapadne do třídy a dveře za sebou rychle nezabouchne. Je se sebou spokojena. Dokázala to! Při jeho zařvání plném zoufalství, ji však napadne, jestli by se neměla vráti a opravdu se mu navždy odevzdat. Ne! Nechce být jako on. Napíná uši. Slyší jak hlasitě vzlyká a naříká. Pak se ale ozvou kroky a naříkání se začne vzdalovat.
Sedí na lavici. Okolo je chlad, ticho, tma. Bojí se dýchat. Ten zvuk by mohl být moc hlasitý. Dívá se přímo před sebe na tabuli. Míhají se po ní stíny. Uklidňuje se, že to jsou jen světla aut jezdících po ulici pod okny. Ví, že to není pravda. Vymlouvá si pravdivost svých myšlenek. Proč si lže? Strach jí nic jiného nedovolí. Co tady vlastně dělá? To kdyby věděla... Jak se ocitla v noci ve škole? Proč tam je? Co ji tam přivedlo? Zvědavost. Všechno to zavinila zvědavost. Touha po dobrodružství. Ani neví jak, ale tušila zvláštní věci mezi stěnami gymnázia. A tušila správně. Když tam tak seděla, věděla, jak málo se mýlila. Přesto...čekala snad postavu prahnoucí po jejím srdci? Čekala oči plné nenávisti? Vlastně i žalu. Neuvěřitělný žal a strach se zračí v oněch očí. Snad proto jsou vryty v její paměti tak silně! Když je uviděla prvně, necítila strach, ale smutek. Smutek nad ztraceným životem neznámého tvora. To až potom se dostavil strach. O to silnější. Strach ústící do šílenství. Tak strašně by si přála zachrátit život-nejen sobě, ale i jemu. Přála by si mu pomoci. Spasit jeho duši, aby nemusel nadále lačnit po nemožném mezi zdmi gymnázia. Obává se, že z té budovy není návratu. Možná ani pro ni ne! Hlavou ji pobíhají myšlenky. Prohánějí se tam jak splašení koně. Napadájí ji miliony možných verzí její smrti. Nemůže se zbavit pocitu, že když tam zůstane, nikdy se nevrátí k rodičům a bude dělat společnost smutnému stínu s krvelačnýma očima. Bude jako on! Toužit po smrti i životu. Najednou ji naplňuje ten pocit. Zmatenost, strach, šílenství, krelačnost, nenávist. Nenávist ke všem. Zazlívá jim, že ji tam nechali. Že jí nepřišli na pomoc. Snaží se uklidnit. Počítá do desíti. Představuje si krásné chvíle, které prožila. Snaží se zapomenout kde je a co cítí.
Sedí a tupě se dívá před sebe. Po tabuly běhají stíny a ona se třese strachy. Chce utéct! Znovu jde plna obav ke dveřím. Bere za kliku. Kolikrát to už zkoušela? Nejdou otevřít. Jak jinak? Zoufalství se jí vlévá do těla. Zoufalství a šílenost. Cloumá dveřmi. Chce pryč! Zhluboka oddechuje. Slyší kroky! Schoulí se od klubíčka. Hlavu si opře o dveře. Odehrává se v ní boj. Chce volat o pomoc. Ale co když je to ON? Co když jí ublíží? Ne! To ne! Bude tiše. Úplně tiše. Neuslyší ji. Neublíží jí. Raději se nehýbá. Každý pohyb by na ni mohl upozornit. Zavírá oči. Přála by si usnout. Třeba by tak přečkala do rána. Neviděla by už jeho oči ani šílený úšklebek. Neuvědomovala by si smutek té bytosti. Nepřála by si pomoci mu. Necítila by bolest. Nedívala by se do tváře smrti. S neblahou předtuchou otvírá oči. Stojí nad ní. Dívá se do jeho divokých očí a chce křičet. Z úst však nedostane ani hlásku. Vždycky chtěla zemřít při nějaké dobrodružné akci. "Tak se ti to vyplnilo!" vysmívá se jí osud klidně, jako by jejím přáním bylo svézt se na kolotoči. Ale vždyť nechce zemřít! Ne tak mladá! Život je tak krásný. Ale ona už nebude nikdy šťastná. NIKDY! Asi i kdyby ji nechal žít! Ty jeho oči uvidí do smrti. Nikdy se jich nezbaví. Ten žár. Tu touhu po krvi. Asi by si nepřestala vyčítat, že ho tam nechala. Vyčítala by si, že ho nemilovala! Vztahuje k ní ruku...

SLOH

18. ledna 2009 v 10:25 | Anuška:-*
Běžet! Chci jen běžet. Rychle a ještě rychleji. Nechat krajinu míhat se kolem mě. Do uší si zastrčit sluchátka a nevnímat nic jiného než hudbu. Ale nejde to. Ležím na nemocničním lehátku, kapačku zabodnutou do ruky.
Vzpomínám si jak jsem seděla v koupelně. Záda opřená o chladné dlaždičky a v ruce držela žiletku. Z ruky mi kapala krev a já si s úsměvem malovala na zem červené obrázky. Najednou mi bylo dobře. Přímo skvěle. Za chvíli budeme zas spolu. Pro to ráda zemřu.
Oči jsem otevřela až tady, v bílém povlečení. Za okny svítilo slunce a mně se znovu vybavila tvoje krásná, upřímná tvář. Do očí mi vhrkly slzy a začaly stékat po tvářích. Proč si mi to udělal? Proč si mě tu nechal, víš přece že nikoho jiného nemám? Když mi zavolali z nemocnice, že je po všem, rozhodla jsme se jít za tebou. Kdyby tam ten autobus vůbec nejel, mohli bychom se teď spolu procházet parkem. Místo toho jsi pryč a já tady musím ležet. Přál by sis to? Ty by sis přál abych dál žila, nemám pravdu? Ale já to bez tebe nedokáži! Bez tvé podpory a bez tvého úsměvu nemohu být ani den!
Otevírají se dveře. Vím, že už ani rodiče nepřijdou. Zemřeli, když jsem byla ještě malá. Tak kdo tedy? Kéž bys to byl ty! Strčil bys hlavu dovnitř a řekl, že to byl jen sen. Že je všechno dobré. Ale nejsi to ty. Je to tvoje maminka. Proč ona? Copak se nezlobí? Šel jsi za mnou, je to vlastně moje vina! Objímá mě. Pláče. Připadám si jak její malá holčička, která je středem světa. Vidím její krásnou tvář. Je ti tak podobná! A tak nešťastná. V jejích očích ale cítím naději. Přišla o syna. Mohu jí být dcerou. Vím moc dobře, že tebe nenahradím, ale... Zkusím to.
Pro ni...a pro tebe! Hlavně pro tebe!

Hřbitov:(

19. prosince 2008 v 17:32 | Anuška:-*
Uzasnej a strsne moc smutnej pribeh...:(...ale fakt krasnej!!

Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednou se nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a ani by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk není teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastalo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohádali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzami. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli těžce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám děkuji".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretiny nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slzami ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A teď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."
S těmito slovy se semnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nikdy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkami bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...

Pribeh..

4. srpna 2008 v 20:28 | Anuška:-*
Na posteli sedí chlapec. Chlapec vysoké postavy s černými kudrnatými vlasy a s očima v podobě zeleného rybníčku. Jen něco v nich není v pořádku. Je to smutek či zklamání? Ten chlapec má svěšenou hlavu a zdá se, že mu sem tam ukápne i ta slza. Copak se mu asi stalo, že vypadá jako tělo bez duše? Pohled na něj působí velmi smutně a jakoby kolem něj slábne vzduch. Co je mu?
,,Davide, tady nemůžeš už nic udělat, vezmi si tohle. Našli to u jejího těla a je tam napsané, že je to pro tebe," řekla starší žena, podala Davidovi tmavě červenou obálku a rozplakala se. Žena, maminka tak milované Hanky. Všemi oblíbené Hanky, která už tady mezi námi není. Hanky, která v srdcích všech lidí zanechala štěstí, uspokojení a výborné kamarádství. Tak proč se vzdala toho nejcennějšího? Života?! David se chvíli mlčky díval na obálku. Byla nadepsaná Hančiným rukopisem. Stálo tam: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? S Davidem se točil celý svět. Svět, ve kterém mu chyběl ten nejdůležitější člověk. Člověk, kterému nikdy nedokázal říct, co vlastně doopravdy cítí. Hance, kterou miloval z celého srdce. Hance, která si myslela, že ji má rád jen jako kamarádku. Hance, která chtěla pracovat v cirkuse. V cirkuse proto, protože žila realitou a její optimismus jí na každý den připravil nějaké překvapení. Jenže teď je už pozdě a David si připadá jako ve válce. Jedna jeho část mozku válčí proti té druhé části. Jedna říká, že už má jít domů a má se uzavřít do sebe. Ta druhá říká, ať tady zůstane a vzpomíná na chvíle strávené s Hankou - jeho láskou. Nemohl tu však déle zůstat. Když vyšel z domu, vstoupil do naprosté prázdnoty, která mu neříkala, kam má jít. Jen se hlasitě a nepřejícně smála. Chechtala se hlasem té nejodpornější osoby. Když David přišel domů, jeho rodiče mu chtěli pomoci, ale on trval stále na tom, že potřebuje být sám. Zavřel se do koupelny. Koupelna, vzpomněl si. V koupelně viděl Hanku naposledy. Viděl ji, jak tam bezvládně leží,v kaluži krve a nedýchá..V koupelně ukončila své trápení, svůj život. Je to jeho vina, že už tady Hanka není, říkal si? Vtom jeho pohled spadl na temně červenou obálku s nápisem: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? Otevřel obálku a začal číst. Do očí se mu vlily slzy už při prvních řádcích…
...Ahoj Davide,
milý Davide,
můj Davide,
drahý Davide,
kamaráde Davide,
žádné z těch slov nemůže vyjádřit to, jak ti už dlouho chci říct, že tě miluju. Stačil vždycky jen letmý pohled a už ses ode mě otáčel jiným směrem. Nechápu, bál ses mě? Když pomyslím na to, že se mě má největší láska bála, je mi hrozně. Vedle sebe držím žiletku. Tu žiletku, kterou sem ti kdysi půjčila, aby sis vyřízl to znamínko. Pamatuješ????? Nechtěl si jít k lékaři, nemáš je rád a tak sis to udělal sám. Říkala jsem, že máš odvahu za čtyři. Určitě si to pamatuješ. Sice ještě nevím, jestli ji použiji, protože sem se již několikrát pokoušela zabít, ale jsem srab a tak se to nikdy nestalo skutečností. Co si asi o mně myslíš? Radši to ani nechci vědět, ale je mi dobře. Určitě se teď cítím líp. Ta samota a strach, že se mi vysměješ do obličeje, když ti vyznám lásku, ta už mě teď netrápí. Je mi moc dobře. Podívej se tam nahoru a představ si, že tam sedím, obklopena andílky a mávám ti. Netrap se, můj kamaráde, má lásko. Svět už je takový a já sem prostě nedokázala už dál žít v představě, že je všechno ztracené. Můj život se zdál být klidný, ale uvnitř sem se už nedokázala trápit. Pochop mě. Udělala jsem to pro sebe. Nemysli si, že jsem sobecká, sice asi jsem, ale proč si chtěl být jen můj kamarád? Víš, jak je těžké tě milovat a vědět, že ty mě máš jenom za kamarádku? Marek - tvůj bratr. Řekl mi, že každý večer chodíš na zahradu a díváš se do nebe. Potom prý sedíš a asi půl hodiny nevnímáš. Myslí si, že si do někoho zamilovaný a ptal se mě, jestli ses mi nesvěřil, že vypadáš tak zoufale. Co myslíš, že jsem v tu chvíli cítila? Svět se mi v tu chvíli začal bořit pod nohama. Když mi to řekl, sedla jsem si do trávy a nevnímala jsem. Nic. Ani Marka, který mě chtěl doprovodit domů ani zpěv ptáčků ani řinčení aut. Prostě nic. Jen svou bolest. Sbalila jsem si své věci. Neměla sem jich sice moc. Jen kabelku a v ní mobil, kapesníky a peněženku. Rozloučila jsem se s Markem, což byl poslední člověk, kterého jsem viděla. Na ostatní se můžu dívat jenom z nebe. Z mého Nového domova. Nerozloučila jsem se dokonce ani s Terkou. Napadlo mě, je snad Terka tvojí tajnou láskou? Terka, ta nejkrásnější holka z celého Moravskoslezského kraje?! Utíkala jsem domů. Měla jsem oči plné slz a pocit, že za chvíli ukončím tento ubohý dopis ve mně rostl. Ukončím své trápení a zároveň ti popíšu jak pomalu odcházím...
V tu chvíli se David rozplakal ještě víc. Slzy se mu z očí řinuly jako vodopád, který nechce přestat téct. Ale řekl si, že to musí dočíst. Bylo to Hančiné přání. Hančiny poslední myšlenky.
...odemkla jsem dveře, našeho domu s krásným velkým balkónem, na kterém jsme si jako děti hráli. Pamatuješ Davide? Určitě ano. Já měla tu nádhernou panenku barbi a ty toho kena, kterému upadávala noha. Jmenovali se Hanka a David. Nebyli to, ale kamarádi. Byli to milenci. Kabelku jsem si odnesla do pokoje. Mého pokojíčku. Na stěnách visely plakáty. Stejné plakáty jako před šesti lety, když mi bylo jedenáct a tobě čtrnáct. Kdysi si byl takový můj ochránce a kamarád, jenže to přešlo v něco jiného. Víš, kdy jsem se do tebe zamilovala? Tu noc, co jsme byli s našima stanovat a tam si mě před něma bránil, když jsem večer odešla ze stanu a šla jsem sama k jezeru. Říkala jsem si tehdy, že mi tě poslal sám bůh, ale to sem ještě nevěděla, že ty mě máš jenom jako kamarádku. Utěšovala jsem se tím, že možná jako nejlepší kamarádku, ale teď to sem nebudu míchat, protože už chci přejít k závěru...
David si popotáhl. Měl plný nos, oči uslzené, že skoro už neviděl písmenka, ale nějaká neznámá síla ho vedla dál. Musel číst. Byl na tom závislý. Potřeboval to dočíst.
...otevřela sem dveře naší útulné koupelny. Koupelny, ve které jsem si přišla jako normální člověk a právě tady chci ukončit jako normální člověk své trápení. Víš, že v mé hlavě neproudí žádné výčitky? Je to zvláštní, ne? Sedám si na zem. Kachličky mě studí do dlaní, ale žiletka jakoby mi přirostla k ruce. Nemám strach, jestli nad tím přemýšlíš.
Pevně jsem uchopila žiletku do pravé ruky a udělala jsem první ale ne moc hluboký řez...
David na chvíli odložil dopis a musel si zajít pro kapesník, protože už nemohl skoro dýchat, jak mu sopel zacpával nosní dutiny. Za pár minut se ale vrátil a tušil, že za chvilku bude konec. Konec dopisu.
...krev padá na moje džíny. Džíny, které jsem si koupila v sekáči. Chtěli jsme přece udělat něco potřeštěného a tak jsme zašli do sekáče. Ty sis koupil tu příšernou mikinu. Pamatuješ???
Taky mám na sobě tu košili, kterou si mi dal. Je mi sice trochu velká, ale je tvoje a to je hlavní. Musím končit, protože pak bych už třeba nemusela nic dopsat. Stačí jeden hlubší řez a mám to za sebou. Já chci ale umírat pomalu. Je to zvláštní, ale jak budu umírat, budu vzpomínat na všechno krásné, co jsme spolu prožili. Co jsme spolu prožili jako kamarádi.
Asi se mi bude stýskat, ale jakmile se zasteskne tobě, podívej se na oblohu a já ti zamávám. Budu mávat klidně donekonečna, protože ty za to stojíš. Stojíš za mnohem víc a to si pamatuj. Si ten nejlepší a nejhodnější člověk, jakého sem kdy potkala. Promiň musím končit.
Řekni mámě, že ji miluju a pokud tam potkám mého tátu, nakopu ho do zadku.
Nezapomeňte na mě. Miluju vás, ale tebe trochu jinak, lásko.
Sbohem má lásko, můj kamaráde. Nikdy na mě nezapomeň, tak jako já nezapomenu...
Sbohem Tvoje Hanka
Když David dočetl, tenhle srdce-drásající dopis, sedl si a dlouho plakal. Potom otevřel skříňku, o kterou byl opřený a přímo před sebou uviděl žiletku. Tmavě modrou žiletku, která jakoby na něj volala, ať udělá to, na co myslí. Myslel na smrt!!! Vzal žiletku a pevně ji uchopil. Udělal první řez a ucukl bolestí. Ale touha, která ho volala za Hankou, byla silnější než bolest, kterou cítil při doteku žiletky a tak pokračoval. Později však už nic necítil. Jen slyšel. Slyšel Hančino usilovné volání a pláč, který mu probodával srdce. Pláč, který ho bodal do srdce tisíci ostrými noži.
Po dvou dnech se David probudil v nemocnici. Do těla mu byla přiváděna nová krev a vedle postele seděli jeho rodiče. Měli smutný výraz a když uviděli, že je David vzhůru, objali ho a řekli: ,,Davide, je nám to moc líto. Hanka je teď pryč, ale to neznamená, že ty uděláš to samé?!" David si v duchu říkal, že nebude poslouchat to hloupé matčino kázání a chtěl jí to i říct, jenže pak si vzpomněl na Hanku a tiše řekl: ,,Mami, tati, miluju vás. Je mi to líto." Dořekl to a celou místností se ozval slabý pláč. Celá rodinka tam tak seděla a plakala.
Když Davida po týdnu vezli zpátky domů, zastavil se na zahradě a podíval se do nebe. Přišel Marek a David mu řekl: ,,Marku, víš kdo je má velká láska?" ,,Nevím, ale už se tě na to chci zeptat dlouho. I Hanku to zajímalo. Nevím, když jsme se o tom bavili, utekla s pláčem. Doufám, že jsem něco nezvoral." ,,Miluju svoji kamarádku. Svoji nejlepší kamarádku Hanku. Hanko," řekl, podíval se do nebe a hlasitě zakřičel: ,,ty si má láska."
<![CDATA[//><!]]>

Pribeh..

3. března 2008 v 17:09 | Andulinka
Jako..nemam slova...proste strasne smutnje pribeh...hrozne dlouho ty zadnej nebyl ze?...Tkze ted todle...ale fakt toe smutny!!:'(
Bylo jednou slepé děvče, které nenávidělo sebe a celý svět za to, že nemůže nic vidět. Měla vrozenou vadu očí a nikdy nic a nikoho neviděla. Každého nesnášela, až na svého chlapce. On byl stále s ní, ve všem jí ochotně pomáhal. Jednou mu řekla, že kdyby někdy mohla vidět, hned by se za něho vdala.
Stalo se jednoho dne, že se konečně, po dlouhé době našel dárce, který jí mohl dát nemocnou část očí. A tak se těšila, že konečně uvidí svět a taky svého přítele. Chlapec se jí hned po operaci přišel zeptat, jestli si ho vezme. Dívka se usmála, ale když otevřela své "nové" oči a uviděla ho, byla v šoku. I on byl slepý. Začala přemýšlet o svém životě a nakonec slepého chlapce odmítla. Ten smutně odešel, z očí mu tekly slzy. Po pár dnech jí přišel dopis. Byl od něho. Chlapec jí děkoval za všechny krásné chvíle, které spolu prožili. Na konci dopisu stálo "A dej prosím pozor na moje oči".....
Angel in love

last..12...díl..

16. ledna 2008 v 18:23 | Andulinka
Vlezla jsem do postele a rozbrečela se. Byl to hrozný pocit, Roman je v nemocnici. Už asi nikdy nebude chodit! A za to všechno můžu já! Vstala jsem, nepřemýšlela jsem o tom co dělám. Pod noční košili jsem si vzala džíny, hodila na sebe kabát a běžela jsem k nemocnici.
Nikde nikdo, jen pár chlápků na mě pískalo z hospody.
Vběhla jsem do nemocnice. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mě k němu nepustí. Doběhla jsem k okýnku. Jen tam mi mohly říct kde je.
,,Dobrý den" vyhrkla jsem na brýlatou paní za sklem.
,,Dobrý den , přejete si?" vzhlédla od křížovky. Vypadala překvapeně. Asi často nevídala v nemocnic v 9 hodin holky v pyžamu.
,,Roman"
"Aha" udiveně se na mě podívala. ,,Ale jaký? A co s ním je?" začala hrabat v papírech. "Rejman?"
,,Ne, to ne" zamyslela jsem se. Jak se to jmenoval? Smutek mi vymazal mozek. ,,Kolman!" vykřikla jsem vítězoslavně.
,,Jo aha, nalomená páteř. Včera se probral." Zavzpomínala. Asi to s ním muselo být vážné že si to takhle pamatuje.
,,Můžu ho vidět?" prosebně jsem se na ni podívala.
,,Spí! A i kdyby ne, neměla bych Vás tam pouštět!" vynesla rozsudek.
,,Prosím!"
,,První patro. Druhý dveře z leva. Ale opatrně ať…" nedořekla ja už utíkala pryč.
,,Děkuju!" vykřikla jsem ještě když jsem dobíhala k výtahu. Nechtělo se mi čekat, tak jsem to vzala po schodech. Zdolala jsem je v rekordním čase.
,,Tak, teď vlevo…druhý dveře..jedna dva..tady!"
Stála jsem před dveřmi. Ještě jsem se jednou nadechla a opatrně dveře otevřela.
Spal, ale stejně vypadal strašně. Byl hrozně bledý. Potich jsem k němu došla a něžně ho políbila na rty. Otevřel oči.
"Taks přišla?" zašeptal.
"Kdybych to věděla, přišla bych dřív!"
"To by ti bylo houby platný." Smutně se usmál. "Byl jsem v bezvědomí."
,,A co se stalo?" podívala jsem se mu do očí.
,,Autonehoda." Opověděl, ale nějak divně. ,,Pokus o sebevraždu" bylo ale napsáno na tabulce nad postelí. Ukázala jsem na ni. Pokrčil rameny. Přikývla jsem. Bylo těžký to říct.
,,Nemoh sem to bez tebe vydržet." vysvětlil.
,,Ale teď jsem tady!" přisunula jsem si židli k jeho posteli a chtěla něco dodat ale Roman mě předběhl.
,,Teď!" řekl smutně a po tváři mu stekla slza. "Teď možná, ale…" nenechala jsem ho domluvit.
,,Já vim, zachovala jsem se strašně." rozbrečela jsem se. "Promiň! Odpust mi to prosím tě!"
Setřel mi něžně slzu ze tváře. "Když budeš smutná tak ne!" namotával si mé vlasy na prst. Rychle jsem setřela slzy a usmála se. ,,Tak jo, tak se mi to líbí! Teď pojď ke mně!" plácnul rukou kousek od sebe a já si tam sedla. Políbil mě. ,,Miluju tě a na tom se nikdy nic nezmění!" zašeptal mi do ucha. ,,Vezmeš si mě?"
Cože? blikalo mi hlavou. Asi sem se dívala divně, protože se rozesmál.
"Já to myslim vážně! Prstýnek pro tebe nemám, protože jsem se probral teprv včera a tak sem nestih ho sehnat, ale to nevadí ne?"dál jsem se vyjeveně dívala. ,,Jestli ti nebude vadit že nebudu chodit." překvapilo mě jak si tím byl jistý! On který tak nerad prohrával.
,,Třeba jo!" vyhrkla jsem ale on jen zavrtěl hlavou.
,,Tak jo nebo ne?" zeptal se netrpělivě po chvíli ticha.
,,Proč by ne? Co?" dlouze jsem ho políbila. ,,Tak kdy?"
Mno..tak toe asi...asi určitě poslední díl...doufam ze se vam to libilo..asi napisu neco novyho ...mno..nevim....du večeřet....xDxDxD..se mějte..
Angel in love xD

11. část....

16. ledna 2008 v 18:10 | Andulinka
Po cestě domů jsem potkala Romanovu maminku.
,,Dobrý den!" slušně jsem ji pozdravila a snažila jsem co nejmíň zrudnout. Moc se to nevedlo.
,,Ahoj!" smutně pozdravila. Asi se něco stalo. ,,Už se probudil!"
,,Cože? Kdo se probudil?" vyjeveně jsem se na ni podívala.
,,Roman!" nechápavě se na mě podívala. ,,Copak ty o ničem nevíš?"
,,Ne, o čem bych měla vědět?"
,,Má zlomenou páteř. Neví se jestli bude někdy chodit" vysvětlila. ,,Asi skočil z okna. Myslíme si, že to byl pokus o sebevraždu." Rozbrečela se. "Proč to udělal? řekněte, mi někdo. Copak jsem byla tak špatná máma?"
,,Aha, tak…ja musim..nashledanou" vysoukala jsem ze sebe, ani nepočkala co ona na to běžela domů.
Angel in love x*

10.část

16. ledna 2008 v 16:56 | Andulinka
Ráno jsem myslela jen na odpoledne. Měli jsme zase sraz ve 2. Tentokrát v kavárně.
Ale když jsem přišla, tak v jindy plné kavárně nebyla ani noha. Políbil mě dřív než jsem stihla říct jen ahoj.
,,Tos ty lidi vyhnal abychom měli soukromí nebo co??" smála jsem se.
,,Bohužel" vzal za kliku ,,zavřeno"
,,Tak co podniknem?"
,,No ja nevim. Co chceš ty? U nás doma nikdo není…"navrhl.
,,A nepřijde ti to trochu brzo?"
,,No ja nevim" odpověděl docela naštvaně. ,,Jak myslíš. Jako jsou holky který by se mnou klidně šly už teď no, tak ja sem myslel…no nic, tak kam teda dem?"
,,Cos myslel? Že se s tebou vyspim? Teď?" křičela jsem na něj.
,,Ale ne! No tak! Lásko!" chabě se bránil
,,Už tě nechci v životě vidět!" zařvala jsem na něj, jednu mu vlepila a utekla.
Běžela jsem a nevěděla kam. Po chvíli jsem stála před naším domem ale nezastavila jsem se tam. Dál jsem klusala. V boku mě píchalo a po tvářích mi tekly slzy. Nebrečela jsem kvůli tomu pitomci Tomášovy, ale kvůli Romanovi. Kopec k hradu jsem vyběhla v rekordním čase. Sedla jsem si do listí a zavolala Lucce.
,,To je mi líto, ale víš…no.." začala.
,,Co?" skočila jsem jí do řeči.
,,No…ja sem ho viděla s jinou holkou. Ale mohla to bejt ségra nebo tak něco!" soukala ze sebe.
,,No jo!" řekla jsem a ani mě to ňák nemrzelo. ,,ja musim, už nemam kredit!"
Tak to bude asi předposlední díl...Uvidim..
Angel ni love x*

9. část

15. ledna 2008 v 19:00 | Andulinka
V šest, když jsem přišla domů a skopla tenisky z noh, se na mě mamka divně pousmála.
,,Tak jaký bylo rande?"
,,Jaký rande?" hrála jsem si na nechápavou.
,,Co si o mně myslíš, prosím tě?!? Copak ty si myslíš, že nevím co znamená, když přijdeš takhle rozzářená?"
,,No, rači o tom neříkej tátoj."políbila jsem ji na tvář a zaplula do pokoje.
Když jsem potom usínala, byla jsem jak v sedmém nebi. Tomáš byl tak jemný, krásný. Tak úžasný den jsem v životě nezažila, myslela jsem si. V tu chvíli jsem si neuvědomila jak strašně krásné chvíle jsem zažila s Luckou, natož pak s Romanem.
Pořád jsme se smáli. Bylo to úžasné.
Zavolala jsem Lucce a všechno jí převyprávěla. Byla jsem ráda, že ji mám, protože jinak bych to neměla komu vyprávět.
Pustila jsem si CD Avril, lehla si do postele a snila. Snila jsem dokud jsem neusnula.
Angel in love x*

8.část

16. prosince 2007 v 19:10 | Andulinka
Zavolal jsem Lucce. Dohodly jsme se, že ji zavolám.
,,Tak co??" v jejím hlase jsem slyšela, jak je netrpělivá. Jak chce vědět co se stalo.
,,Nic." řekla jsem já, jako by se doopravdy nic nedělo. ,,Teď pudu na rande s Tomášem, to je všechno."
,,Co Roman?" chtěla vědět.
,,Nic."
,,Umíš říct i něco jiného?" cítila jsem jak se usmála.
,,Žije, snad se s tím ňák vyrovná."
,,Těžko říct. Roman je silnej ale miluje tě."
,,Já vim. Co sem to udělala?" vzdychla jsem. ,,Už musim. Pa! Mam tě ráda!"rozloučila jsem se.
,, Já tebe taky!" Pa!"
Za pět minut dvě jsem se vydala ke kavárně. Už tam na mě čekal Tomáš.
,,Ahoj!" pozdravila jsem.
,,Ahoj!" usmál se ,,doufám, že dnes nespěcháš."
,,No, snad ne. Tak co budem dělat?" políbila jsem ho na tvář. Pořád to bolelo. Teď snad můžu, ne? ospravedlňovala jsem si svoje chování.
,,No, buď se můžem jít někam projít, nebo si sednem do kavárny?"navrhl.
,,Tak se pudem projít." rozhodla jsem a vyrazila.
Nejdřív jsme šli jen tak vedle sebe a povídali si, ale pak, když už jsem přišli do míst kde nás těžko mohl někdo vidět., mě Tomáš chytil za ruku, otočil mě k sobě a políbil.
Andulinka =*

7. část

9. prosince 2007 v 18:02 | Andulinka
Ve škole jsem vůbec nevnímala, takže mě Komárová seřvala, Dehek měl keci a asi dostanu 4 z matiky. Na oběd jsem ani nemusela chodit, stejně jsem nic nesnědla a už jsem chvátala na náměstí.
Byla jsem tam v půlu, takže jsem tam půl hodiny jen tak postávala, přecházela a přemýšlela co řeknu Romanovi až přijde. Jestli přijde. Ze tři minuty tři jsem ho viděla přicházet.
,,Ahoj!" pozdravila jsem ho jako by se nic nedělo.
,,Ahoj" jeho smutný úsměv mě hrozně bolel ale nedalo se nic děla. Teď už ne. ,,Ve dvě budu sedět v kavárně s Tomášem." napadlo mě.
,,Promiň" to bylo jediné slovo které jsem v tu chvíli dokázala říct.
Roman přikývl. Viděl jak se mi třesou ruce. Po tváři mi stékaly slzy. Jemně mi je setřel a řekl: ,,Miluju tě a nikdy nepřestanu. Nevim co se stalo. Myslel jsem, že ty mně taky. Ale to nevadí, že ne. Budem kamarádi, jo?" Tuhle větu jsem chtěla říct já! Byl tak zvláštní. Přikývla jsem. Otočil se a odešel.
Andulinka =*

6.část

9. prosince 2007 v 14:29 | Andulinka
Nejdřív jsem chtěla jít domů, ale nohy mě nesly jinam. Po nějaké době jsem se ocitla u Lucčina domu. Zazvonila jsem. Otevřela mi Lucky maminka. Naštěstí byla Lucka doma. Před chvílí prý přišla z tréninku.
Vyběhal jsem po schodech nahoru k jejímu pokoji. Jak jsem ji spatřila, rozbrečela jsem se. Objala mě a posadila na postel.
,,No tak, Julinko!" utěšovala mě jemně.
Začala jsem ze sebe soukat co se stalo.
,,Já nevim co mam dělat. Von je tak krásnej. Ale Roman je taky skvělej" popotahovala jsem. ,,Co mám dělat" zadívala jsem se do Lucčiných krásných modrých očí.
Lucka si povzdychla. ,,Maj to ty kluci s tebou trápení. Asi se budeš muset rozhodnout."
,,Ale já nevim. Co mám dělat?? Romana miluju, a on miluje mě. Ale co Tomáš? On je tak krásnej. Ten jeho hlas, ta postava, ten úsměv. Ach jo." vzlykala jsem. ,,Co mám dělat?"
,,Zkus si promluvit s Romanem." navrhla Lucka.
,,Dobře." nadechla jsem se. ,,Tak já to zkusim." rozhodla jsem se a šáhla po mobilu.
Mobil vyzváněl, ale Roman to nezvedal. Zkoušela jsem to asi minutu, pak jsem se rozhodla mu alespoň napsat SMS: ,, Prijd prosim zitra ve 1 ke kasne."
Přijde. Věděla jsem to.
Andulinka =*

5.část

9. prosince 2007 v 11:23 | Andulinka
Večer, když jsem ležela v posteli a dumala, už nevím o čem, se mi najednou myšlenky přenesly na odpoledne. Jmenoval se Tomáš, měl modré oči, krásný hlas, modrou bundu a kouzelný úsměv. Mám se rozejít s Romanem? Byl by zklamaný, to vím jistě, ne nezlobil by se, takový není. Asi by bylo lepší kdyby se zlobil. Uprostřed myšlenek jsem usnula.
Druhý den jsem byla odpoledne dohodnutá s Romanem, že se sejdeme ve 4 u kostela. Čekala jsem do čtvrt, pak teprve mě napadlo podívat se na mobil. Samozřejmě, vypnutý zvuk, nepřijatá SMS. ,,Promiň, ale nemůžu přijít. Doufám, že se nezlobíš. MT! Pa Roman!" Ach jo, to se mi stávalo často.
Zamířila jsem domů. Asi v půlce cesty se mi rozbušilo srdce. Znovu jsem ho potkala. Pozdravil mně a pozval na kafe. Souhlasila jsem. Proč to dělám?? ptala jsem se po cestě sama sebe. Posadili jsme se do malé kavárny a obědnali si kafe.
Povídali jsme si o všem možném. O škole, o sportu, o knihách, o cestování, o filmech, o hudbě,…
Bylo to krásné. Dokud jsem nespatřila Romana. Stál u kašny a smutně se díval. Když si všiml, že ho pozoruji, otočil se a odešel.
Řekla jsem, že musím odejít.
,,Proč musíš odejít vždycky, když jsme spolu??" zeptal se Tomáš.
,,Já nevim. Mám poslední dobou hrozně málo času. Promiň. Tak snad někdy jindy. Pa!" políbila jsem ho na tvář. Děláš si to ještě těžší! říkal mi hlas v hlavě.
,,Tak jo. Co třeba zítra? Ve dvě tady! Dohodnuto?"
,,No snad budu moct. Doufám!" zamávala jsem mu a vyběhla z kavárny.
Andulinka =*

4.část

2. prosince 2007 v 11:00 | Andulinka
Při cestě do školy jsem ho ale zase potkala. Znovu se mi tak strašně rozbušilo srdce. Ne nemůžu, opakovala jsem si pořád dokola. Ve škole jsem se svěřila své nejlepší kamarádce Lucce.
,,To není dobrý!"
,,Nepovidej!" řekla jsem já:,,nemůžeš mi říct něco co nevim???" zakřičela jsem na ni. Lucka se na mě koukala a byla v pohodě. Znaly jsme se až moc dobře a dlouho, na to aby se na mě za tohle zlobila. Chápala to. Věděla že se mi to občas stává, že se takhle rozzlobím. ,,Promiň, Lucko já to tak nemyslela!" omlouvala jsem se.
,,Ale já to přece vim!"objala mě.
,,Tak co mam teda dělat??"
,,No, já nevim, možná by sis měla promluvit s Romanem." poradily mi.
,,No, já nevim. On by se nezlobila, ale byl by strašně smutnej a zklamanej!"
,,Tak to ještě zkus. Vyhejbej se místu kde si ho potkala a tak."
,,Ok, tak já to zkusim."
Ale po cestě jsem ho zase potakala. Pozdravil mě. Netuším jak se to stalo, ale najednou jsem si uvědomila, že s ním nehorázně flirtuju. Nesmím to dělat! okřikla jsem se. Podívala jsem se na hodinky a řekla mu že spěchám. Nebyla to pravda, ale v tu chvíli mi vůbec nevadilo, že jsem porušila své předsevzetí, že nebudu lhát.
Rychlým krokem jsem zamýřila domů.
Andulinka =*

3.část

1. prosince 2007 v 21:13 | Andulinka
,,Ok!" souhlasil.
A tak jsem se škrábali dál. Po nějaké době jsme se vyškrabali na nahoru a já ještě chvíli vedla Romana za ruku a pak jsem mu rozvázala oči. Chvíli mu trvalo než pochopil, kde jsme. Stáli jsme pár kroků o zříceniny, místa kde jsme se poprvé setkaly. Od té oby jsme tady nebyli.
,,Už jsme tady dlouho nebyli, co??"
,,To teda.!" řekl on, přitáhl si mě k sobě, políbil do vlasů a zašeptal:,,Miluju tě!"
,,Já tebe taky!!!"vlepila jsem mu pusu na tvář.
Pak jsme si sedly a povídali si. takhle sedět a nic nedělat bych dokázaly hodiny. Obzvlášť s Romanem.
Asi po hodině, teda alespoň mi to tak přišlo, jsem se podívala kolik je hodin. ,,Cože?? 7??Já měla být s půl sedmí doma!!"
,,Tak já tě tam vezmu na kole!!"
,,Děkuju!" objala jsem ho a vlípla mu pusu na tvář.
Seběhli jsme z kopce a nasedli na Romanovo, poněkud starší, kolo. Po cestě se mi v jednu chvíli rozbušilo srdce. Míjeli jsme totiž toho nádherného kluka. Roman mě dovezl před dům a jemně políbil na čelo. Pak odjel.
Večer jsem šla brzy spát. Docela rychle jsem usnula. Zdálo se mi o tom klukovi. Jak mne objímá a líbá. V tu chvíli se ale do krásných představ připletl Roman. Uviděla jsem jeho krásné oči, jak se plní slzami a jak odchází. Chtěla jsem za ním běžet ale nemohla jsem se hýbat…
Ráno jsem se probudila úplně vyděšená. To se nikdy nesmí stát!
Andulinka =*

2.cast

10. listopadu 2007 v 11:00 | Andulinka
2.cast
,,Ani náhodou, milánku!" líbezně jsem se na něho usmála přestože to nemohl vidět.
Zahnula jsem ke krmelci.
,,Tak jdeme…ke krmelci!!" zvolal radostně.
,,Zase vedle!" zasmála jsem se. ,,Další možnost v háji. Hoch, hochu, de to s tebou z kopce!" smála jsem se.
,,Děvče, děvče, kam mě to vedeš?!?!?"teď už sme se řáchali oba!
Smát jsme se přestali až když sme došli pod prudký kopec. ,,Smrťák" jak jsme mu s Luckou i Nikolou říkali když jsme se sem chodili bobovat.
,,Teď to bude do kopce!" varovala jsem Romana, pokud možno nenápadně.
,,Beru na vědomí" pousmál se, zase tak překrásně.
Začali jsme se drápat do kopce, v půli kopce jsme se zastavili, abychom si trochu odpočali.
Oba jsme těžce oddechovali, ale Roman se přece jen zmohl na pár vět.
,,Hej! Nechceš mi už rozvázat oči?" zeptal se nevinně.
,,Nechci! Eště si neuhodnul kam deme." odpověděla jsem tvrdě.
,,Jůlinko, prosím!" přitáhl si mě k sobě a políbil mě na tvář.
,,Ani náhodou!"řekla jsem rázně oba současně jsme se rozesmáli.
Tak jsme se škrábali dál.
,,Co kdyby sme se na to vykvajzli?" zkusil to Roman znovu.
,,Ani náhodou!"rozzlobila jsem se na oko ,,Teď, když to je jen kousek!?!?"
,,Já myslel, že bysme.."
,,Jeden myslel a vymyslel trakař!"skočila jsem mu do řeči.
,,Ale ne. Já myslel že bysme tam došli ale nevyhrál by nikdo" nenechal se tak lehce odbýt. ,,Stejně nevim co od tebe chci."
,,Hahaha! Spíš nevíš kam dem co?"zasmála jsem se. ,,Ale ať je po tvim. Ale oči ti stejně nerozvážu." navrhla jsem kompromis.
Andulinka =*

1.cast

6. listopadu 2007 v 19:26 | Andulinka
Sem psala ja..takze nic moc..no...
,,Ahoj!" přivítal mě Roman se svým krásným úsměvem.
,,Ahoj!"řekla jsem já a úsměv mu oplatila.
,,Kam to deme?" zeptal se když jsem ho táhla pryč z naší ulice.,,Nebuď zvjedavej, budeš brzo starej!,, odsekla sem se smíchem.
Po chvíli jsme zahnuly směrem k našemu malému ,,obchoďáku,,. Cestou mlčel, ale myslím, že mu začalo svítat.
Když jsme se přiblížili k malému rybníčku, místu, kde se vždycky scházela Lucka s Dominikem, zavázala jsem Romanovi oči šátkem.
Vedla jsem ho za ruku a když jsme přešli úzký můstek, řekla jsem Romanovi:,,Hádej kam jdeme! Když to uhodneš, dostaneš co budeš chtít!!"
,,Kolik mam možnosti?"zeptal se zvědavě Roman, moje nabídka se mu asi líbila.
,,Tři"řekla jsem já a když jsem viděla že se začíná nadechovat tak jsem dodala:,,A žádný smlouvání!"
Oba dva jsme se dali do smíchu.
,,A když to neuhodnu?"zeptal se.
,,Ták….uděláš co ti řeknu, ok?"
,,Ok" souhlasil.
Převedla jsem ho přes můstek a on řekl: ,,Dem ke stavidlu!!"
Napadlo mě vzít ho ke stavidlu, ale pak sem si řekla, že by to bylo moc lehký, tak jsem vymyslela lepší místo.
Andulinka =*

Nádherné....

13. srpna 2007 v 18:10 | Andulinka
Klásné...
Chlapec a dívka jeli na motorce rychlostí přes 120km/h
D: Spomal, nebo sletím!
CH: Ale nesletíš, pevně se mě drž!

Znásilnění=(

25. června 2007 v 15:09 | Andulinka
"Ahoj, jmenuji se Sylvie, chodím teď do čtvrté třídy na základní škole a mám výborný prospěch. Doma mám rodinu, kde na mě čeká maminka, tatínek a malý bráška Petříček."Tak napsala svůj sloh desetiletá Sylvie a vůbec by jí nenapadlo, že jí v ten den nejbližší zradí a ona bude vystavena psychickému traumatu na celý život.
Sylvie v tento pátek nešla jako obvykle nejrychlejší cestou domů, nechala se přemluvit kamarádkami, aby si zašli na zmrzlinu do cukrárny. Bylo parné a horké léto, děvčátka měly na sobě růžovoučké sukýnky co jim maminky ráno připravili na sebe. Sylvie nechtěla být doma pozdě, věděla, že bude mít průšvih, když hned nepřijde domů. Dolízala s holkama zmrzlinu a spěchala domů, nejrychlejší cesta vedla v této chvíli přes park.
Nikdo nemohl tušit, že si to Sylvie právě kluše do kopce, až na jednoho člověka.
Už od cukrárny jí tichým krokem sleduje zahalená postava, plášť hnědého kabátce se pohupuje ve větru, jak muž sleduje malou bezbranou dívku spěchající domů.Čeká na nejvhodnější moment zaútočit, jako šelma se na svojí kořist vrhnout...
Sylvie už nemůže, zastavuje se a snaží se nabrat dech, bojí se chystaného trestu za pozdní příchod. Tygr vystupuje zpoza stromu, aleu dělal chybu, větev mu pod nohou křupla a dívenka se lekla a utíkala co jí nohy stačily, bohužel byla unavená a nevěděla, jaké nástrahy by pro ni zahalený chodec v parku mohl představovat, pouze běžela domů.
Doufala, že už to po rovince pude rychle, už jen vyběhnout nahoru a zahnout za roh, bohužel. Nestihla to. Pod krkem se ji objevil nůž. Muž v kápi popadl nevinné děvčátko a utíkal s ní do nepřístupného lesa, děvčátko křičelo, nevědělo co se děje, nikdy neslyšela nic o znásilnění a o jiných hrůzných věcech, nikdy ji o tom nikdo nic neřekl, nebyla vystavena působení špatného vlivu země, rodiče ji chránili, zde však byli všichni bezbraní. Holčička to vzdala, nikdo nebyl v okolí a ona doufala, že jí nechce zabít, nevěděla, co by mohl udělat jiného...
Muž ji stále držel nůž na krku.Doběhl s ní na místo, kam se nikdy živá duše nepodívala, prodral se houštím a ocitl se v kruhu křoví, položil dívku na zem a vyhrožoval ji, že když nebude poslouchat, tak jí zabije. Dívenka pod hrozbou smrti musela odložiti svůj šat a sukeň a vystaviti letním paprsům své nahé holé mladé tělo.Muž v kápi se otočil a začal podle dívenky "dělat pohyb rukou, jako když se třepe se šlehačkou" .Sylvie se zvedla a chtěla uprchnout, ale muž,který už na sobě neměl plášť, se k ní otočil a chytl jí. "Tak ty by jsi mi chtěla utéct, co by tomu keříčky řekly, kdyby se na ně napíchla taková hezká holčička" řekl jí a hodil s ní o zem.
"Nechtě mě být,"volala zoufale Sylvie,"já chci žít!"Ležela bezmocně na zemi a ruce měla přivázané ke stromům a nohy taktéž.Nemohla se hýbat a nikdo nikde nebyl, muž zmizel, myslela si to.Mýlila se. Vyskočil na ni s nožem ať už neřve a nacpal ji své přirození hluboko do krku. Dívka se dusila a snažila se vykroutit.Muž nepovolil a řval:"Vycucej si dudlíčka miminko!"a přitom jí mlátil rukama po celém těle."Tak dělej ty malá kurvičko!"Děvčátko nic nevnímalo, jenom se snažilo plnit to, co mu bylo zadáno a nebrečet, jinak by bylo po ní.Ležela tam jak hračka na hraní. Nechala si všechno líbit, chtěla domů, na všechno zapomenout a usnout...
Probudila se z mdlob a viděla muže, jak se nad ní sklání, hraje si s jejím tělem a náhle ucítila silnou bolest, její rozkrok byl sedřen do ruda a rozřezán do krve.Znovu omdlela v silných bolestech.
Je noc, leží tam, už není přivázaná, muž nikde, ale ona se nemůže hýbat, má celé tělo pořezané a rozkrok jí pálí. Snaží se vstát. Padá na zem. Plazí se a snaží se nezabloudit ve tmě.Bloudí celou noc až ráno ji někdo nachází na zemi zmrzlou, nahou a skoro vykrvácenou. Ihned ji bere do nemocnice.
Teď by jste si možná řekli, že to dopadlo dobře, není to pravda, dívka zemřela na těžké poranění vaječníků a hlavy, úbyytek krve a prochladnutí.
Elfka
Hrozné.....
Andulinka=(

Moc smutný příběh

17. května 2007 v 15:19 | Andulinka
Je to smutný, ale i dojemný příběh.
Já osobně jsem brečela!
Kluk - Dnes jsem tě postrádal ve škole, kde jsi byla?
Děvče- Jo… musela jsem jít k doktorovi
Kluk - [Oh] Vážně? Ty?
Děvče - Nic zvláštního.. každoroční prohlídka
Kluk - [Oh]
Děvče - Tak… co jsme dnes dělali v matice?
Kluk - Nic ti neuteklo.. jen spoustu zápisků
Děvče - OK dobře
Kluk - Jo….
Děvče- Hej .. mám otázku..
Kluk - Ok , ptej se
Děvče- Jak moc mě miluješ?
Kluk - Víš že tě miluju víc než cokoliv!
Děvče - jo…
Kluk - Proč ses ptala?
Děvče- ….>mlčí<…….
Kluk - Je něco špatně?
Děvče- Ne, všechno je v pořádku
Kluk - Dobře
Děvče - Jak moc ti na mě zaleží?
Kluk- Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl..
Děvče- Chceš?
Kluk - Samozřejmě že ano! >povzdech< je něco špatně?
Děvče - Ne všechno je v pohodě
Kluk - Určitě?
Děvče- Ano
Kluk - Dobře.. já doufám..
Děvče - Chtěl bys pro mě zemřít?
Kluk - Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil miláčku....
Děvče - Opravdu?
Kluk - Kdykoliv. Ale teď vážně , není něco špatně?
Děvče - Ne.. Já sem v pohodě, ty si v pohodě , my jsme v pohodě, všechno je v pohodě.
Kluk - ….. ok
Děvče - Dobře.. musím jít uvidíme se zítra ve škole
Kluk - Dobře .. Ahoj.. MILUJU TĚ
Děvče - …. Taky tě miluju , pa
DALŠÍ DEN VE ŠKOLE
Kluk - Čau, neviděl si dneska mojí holku?
Kamarád - ne
Kluk - >povzdech<
Kamarád - Ani včera tu nebyla
Kluk - Já vím… Celou noc měla obsazeném telefon..
Kamarád - Hele vole tak víš jaký holky někdy jsou..
Kluk - jo.. ale ona ne
Kamarád - Nevím co ti mám ještě říct …
Kluk - Tak dobře.. Musím jít na Angličtinu , uvidíme se po škole
Kamarád - ok , já jdu na chemii (je tam psáno silence = věda… nepodstatný)
TU NOC
 
 

Reklama